DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XIII.)

Ne boj! Ni ducha seče,

ni per a řečí meče!

Kéž i ta slova z divých

dob drábských pominou!

Bez hněvu, záští, zloby

říš vzrůstej nové doby

slov mocí přesvědčivých

a láskou účinnou!

Nás nemá nikdy vésti

– nechť jatagan by v pěsti

nám netisk’ – duch, jímž planul

kdys burný Mohamed;

vzor, za nímž máme jíti,

nám Kristem, Buddhou svítí,

jimž se rtů tichých kanul

jen čiré něhy med.

Vše kolem vádou hlučí,

vše jedem vře a žlučí,

jen dravé důtky svistí

za chechtů zlých a han,

chtíč cizí škody v oku

sok srdce drásá soku,

jen zloba s nenávistí

jsou divou duší stran.

V tom záště burném kruhu

jsi tamo kdes, můj druhu,

ty, jemuž checht se zhnusil,

jenž’s han i kleteb syt,

zlo samo nenávidíš,

leč v kleslém bratra vidíš

a na dně’s neudusil

svých prsou něžný cit?

Před koncem zemské pouti

kéž přáno oddechnouti

nám v jasném lásky vzduchu,

jenž zas by objal svět;

jak sladčej’ by se žilo,

líp od ruky šlo dílo,

a v družné práce ruchu

lán veselej’ by zkvet’!

Ó, jste-li tam kdes, druzi,

vy téhož božství sluzi,

nechť snílky věk vás zove

a smích si tropí z vás,

jen čelte tiše, smavě

té vzteklé vůkol vřavě

a věřte: Přijdou dnové,

jež k veslu pozvou vás!

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí

a šinem rabské kruhy

též s paží sestry-druhy,

však odmítáme každou

zbraň temna, úklad s vraždou,

kdož vzteklé vřavy syti

chcem’ v lásce s bližním žíti

a blahý prapor bílý

nad světem zdviháme –:

ó, spojme již své síly,

my vojsko neznámé!