DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XIV.)

„Kristovo jsi prones’ jméno –

slov nač jiných prázdný šum?!

V onom plně obsaženo

lásky evangelium.

Hluchými jen třeba šlaky

k jádru božsky světlému

proniknout, a kalné zraky

zjasní hvězda Betlému.

Spasnými jen své si řády

veleb ostrý, chladný zpyt: –

svět již nudné samovlády

rozumu je zvolna syt.

Posměchu a hněvu střely

Víru klály drahný čas,

a hle! mrtvým co jste mněli,

v nové síle vstává zas.

Hleďte kol: Zas prosté davy

hlahol zvonů v starý chrám

pod svěcené pod zástavy

volá k boji proti vám;

však i z vaší vlastní řady

k nim se druží mnohý zběh

a ten příboj odevšady

pustnoucí vám trolí břeh.

Ano, žije zbožná tucha,

žíti bude v lidstvu dál,

nestačí mu věda suchá,

nadzemský chce ideál,

po střízlivém světle denním

vítá soumrak, přelud, taj,

zdvihá snivě, s roztoužením

věčné clony hvězdný kraj.

Čím tě k záští, haně nutí,

k posměchu ten čistý vznět,

který z nejvzácnějších hnutí

člověckého nitra zkvet’?

Nepřítelkou neměj Víru –

spojenkou je mocnou spíš,

jížto dobra, lásky, míru

nejlíp rozmnoží se říš.“