DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XV.)

Jest v každé svaté knize

část velké pravdy ryzé,

kmit Neznáma, jež vezdy

snem lidstva zůstane;

nechť koran s védem setlí,

sled po nich zbude světlý,

a s Betlemské vždy hvězdy

svit rajský pokane.

Ba, nevhod smích a lání,

když prostý cit si chrání

i formu méně cennou

a symbol s obrazem,

jež tklivou poesií

mu dýší, relikvií

jsou drahou, zasvěcenou

sta předkův odkazem.

Však samy splynou kdysi

ty různé božství rysy,

až dokona se změní

i víry podstata;

dob jiných jiné snahy

též dómů ztekou prahy,

tam vnesou nové snění

za stará dogmata.

Vždy potrvají vzněty,

jež nebem v duše vsety, – –

leč víry staré minou,

v nichž zář ta zhasíná,

z nichž nezůstalo více

než kříže, půlměsíce

a značka psaná hlinou

na čele bramína.

Tkejž vedle světel umu

dál tucha rajskou dumu,

jež za poznání meze

své hvězdné křídlo pne;

však tam, jen tam ať vzletá,

ne k trůnům toho světa,

a v bohoslovné these

ať nikdy neztrne!

Jen bezobsažné zvuky

jsou články věrouky

a licho přít se slovem,

zda jesť, či není Bůh,

když zatím v srdcích není

to svaté snění, chtění,

ten, jehož božstvím zovem’,

duch dobra, lásky duch.

Jest všude religie,

kde duch ten skutkem žije

jak duší vládce pravý,

ne pokrytství a klam –

nechť lampu v jizby rohu

zžeh’ vtělenému Bohu,

neb Konfuce tam staví

či prázdno nechá tam.

Též my, jimž novou září

svit pohas’ na oltáři,

v němž děcku vidma svatá

kdys byla vtělena;

jimž ze všeho, co snilo,

jen kouzlo básně zbylo,

jak věčný výtvor dláta

z tuch božských Helena;

však jejichž hněv tam bije,

kde z bludu klam jen ryje,

kdož musí jevit směle,

co pravdou shledali:

též my, voj oněm klatý,

svůj nesen kahan svatý,

svůj oltář v ňader cele

pro zbožné zápaly.

Leč peruť víry naší

nad starý ráj se vznáší,

tať opírá svou nohu

o nové poznání;

tať není s vědou v seči,

za čistší žár jí vděčí

ke službě svému Bohu

a k dobra konání.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí

a šinem rabské kruhy

též s paží sestry-druhy,

kdož odmítáme každou

zbraň temna, úklad s vraždou,

kdož vzteklé vřavy syti

chcem’ v lásce s bližním žíti,

kdož nevěřící, s věrou

jdem k hvězdám zemí šerou, –

však nevztahujem dlaně

na vděčné závoje –:

v před nesme ducha zbraně,

my vojsko pokoje!