DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XVI.)

„Slyším strunu ve tvém hlasu

pravým citem vzrušenou,

leč i modní hesla času

k ní se mísí ozvěnou,

a mé hledí bystřej’ oko

do tvé duše, nežli mníš,

vniká ke dnu přehluboko

v pochyb nejtajnější skrýš.

Zvěstí tvou je mír a láska,

dobrých lidí šťastný svět –

Však proč tajná kalí vráska

čela tvého jasný vznět?

Na srdce si polož ruku

a rci, zdali věříš sám,

že kdy rozklene se vnuku

vysněný tvé tužby chrám?

Věříš-li, že vášně s vinou

kdy se zhostí křehký duch

a blud s hořem v žití minou?

Ocúny dál zemský luh

rodit bude, zlo a spory

živá lidská podstata,

budoucích tvých lidí vzory

jsou jmen prázdná schemata.

Pohleď v sebe sám! Zda časem

vášně blesk tam nezaplá,

moudrost všecku s dobra jasem

nezastře-li chvíle zlá?

Hruď-li nikdy nezapírá

mírných retů blahověst,

když hněv mimoděk ti svírá

na škůdce tvé snahy pěst?

Ať ret hlásá boji hanu,

srdce jinou vede řeč,

zříš-li národ na obranu

zoufale svůj tasit meč,

povznese-li rabstvo šíje,

vztekle zdrtí okovy,

na krev, hrůzu tyranie,

krví, hrůzou odpoví.

A hleď! jako mořské vlny

snahy, dumy lidstva jsou,

neklidu a proměn plny

v dol se řítí, vzhůru dmou,

věštce zašlých pokolení

kamenuje jiný věk,

proudem dob se stále mění

citů ráz a myšlenek.

Snad že zkřiví pohrdavě

ústa vnuk na boží říš,

kde jen v bílém lásky hávě

tiché ctností reky zříš,

muže s měkkým ženským duchem,

dobra něžné titany –

na vše, co se snivým vzduchem

chvělo Jasné Poljany.

V zaslíbené vaší zemi

shledá nudný suchopar,

nad bledými liliemi

vzkřísí růží smavý žár,

pohanské zas čerstvé kvítí

– nechť i v ně se míchá blín, –

řízný broj, slast bujnou žití

s prudším jasem hlubší stín.

Ba, snad vnuku tyranie

Rozumu se zprotiví,

blouznivou hru fantasie

vznese nad zkum střízlivý,

přeludy zas na štít zdvihne

a syt skepse, kritiky

ke rtu horečnému přihne

pohár nové mystiky.

Snad že znovu zakalí se

duchů temnem Evropa,

nebo z dáli přivalí se

divá na ni potopa,

jinobarvých plemen roje

zdeptají květ Západu,

jako barbarské kdys voje

smetly Řím i Helladu – –

Není pídě stálé půdy

v pochyb věčném vlnění,

snad již zítřek v dětské bludy

pravdy dneška promění.

Vratko v tobě, vratko vůkol –

mentorům nech katedru,

diváka zvol němý úkol,

v úsměvu miň světa hru.“