DO SVĚTA ŠIRÉHO. (XVII.)

Mne darmo s cesty mámí

již smích tvůj dobře známý,

nechť z vlastního mi nitra

týž časem skřipne hlas;

chci za svým světlem jíti,

nechť fantom jest, co svítí

v šeř duše zorou jitra –

Apage, Satanas!

Snad našich duchů vření

jest nicotné, snad smění

i věků příštích soudy

jen přelud přeludem;

snad věčně po ní práhnout

a nikdy nedosáhnout

z vln vratkých pevné hroudy

jest lidstva osudem.

Však buďsi tak i stále,

ten vzlet po ideále,

nechť realismu třeba

má (pouhá slova!) kroj,

nechť k té či oné metě

se vznáší, na tom světě

jest živný duši chleba

a všeho štěstí zdroj.

V něm všecka obsažena

jest žití toho cena,

ta snaha s činem spjata,

jest pravý lidstva děj;

ruch kolem bez té touhy

cet lichých šum jest pouhý,

třpyt kočičího zlata

a karnevalu rej.

Ví mudřec, že nic neví;

však nejlepším co jeví

se na mém vnitřním soudu

ve chvíli současné:

za tím chci světlem jíti,

v něm pracovat a žíti,

a neptat se, zda v proudu

dob příštích pohasne.

Vždy omyl ve svém Credě

chci spravit, lepší zvědě,

však nejen dumy snouti,

chci svou též brázdu rýt;

též skutkem svoji víru

chci zjevit světa šíru

a k vítězné ji pouti

vznést na rytířský štít.

Již dosti slov – teď k činům!

Vám různých vlastí synům

zní vzkaz můj, družné četě

tam v modru dalekém,

vám bratrům za Šumavou,

za Sněžky bílou hlavou

a všude v širém světě,

kde člověk člověkem.

Kdož v divý zápas rodů

mír voláme a shodu,

kdož zříme lidstva metu

v jich volném různém květu,

kdož máme blahověstí

všech bratří rovné štěstí

a šinem’ rabské kruhy

též s paží sestry-druhy,

však odmítáme každou

zbraň temna, úklad s vraždou,

kdož vzteklé vřavy syti

chcem’ v lásce s bližním žíti,

kdož nevěřící, s věrou

jdem’ k Věčnu zemí šerou

za hvězdou, která svítí

nám v pochyb vlnobití –:

Ó, vtělit pílí ruky,

co rtoma hlásáme,

v šik jeden sražme pluky

své známé, neznámé!