DO SVĚTA.

Do modré dálky jeho zrak se vpil,

do dálky vztáhl roztoužené ruce

a křídla duše rozpiala se prudce,

v svět širý jinoch kroky zaměřil.

Vír měst ho vábil, ale neshltil.

Byl hluchý ke každému hlasu svůdce.

On nikdy nedal zlomiti se muce

a štěstím prchavým se neopil.

Ledovců úběl byla jeho snem,

šíř moří hlubokých ho k sobě táhla,

v propasti hvězdné zrak svůj nořil něm.

Jej nechápali, byl i v posměch brán,

leč duše stále velkou touhou práhla:

svobodným viděti svůj rodný lán.