Do svých vlasů chytám

Do svých vlasů chytám

stříbrnou měsíční záři...

Měsíc je milencem opuštěných,

milencem s dvojitou tváří.

Tou jednou láká a druhou neslibuje.

Když za mraky vpluje

bílý a chladný,

je jako milenec zrádný,

jenž úklad snuje.

Je magnetem nocí,

zná kouzlem mrhat.

Po jeho paprscích až k nebi lze šplhat.

Zahleděn na zemi zůstal

na nebi nehybný,

ruce mi v klínu uspal.

Kdybych je zvedla teď,

bolest bych ucítila,

prázdno bych do nich zachytila.

Ruce své spínám na klínu,

prchám před ním do stínu.

Nechci se dívat na jeho divy,

svit má uhrančivý

ten milenec noci chtivý.