DO TANCE.

Jsou slavné bály, jsou karnevaly,

merendy, reduty, den co den

vdávací touhy dráždí a pálí

valčíků, třasáků chvatný sen.

A na Žofíně při dobrém víně

určují tatíci budoucnost,

kdy matky líně s rukama v klíně

chrání svých dcerek pověst a ctnost.

Na mnohou pannu zří ostrovanů

vášnivé oči, jak na zázrak –

to vždy je dům v tom, či možnost plánů

protekci získati teď či pak...

Bohaté roby matrony zdobí

a vlečka dlouhá je nejmíň sáh,

ať dluhy rostou, ať se muž zlobí,

jen když je zmínka kdes v novinách.

Vídeň nás škrtí, jsme blízcí smrti –

tancujem ztřeštěně navzdor všem,

ať si nás zdrtí, jen když se vrtí,

jen když se do potu dostanem.

Poslanci, radní, svobodní, vládní,

umělci, buržousti jeden rej,

ti těžkopádní jsou lidé stádní,

jimiž nás, bože, netrestej.

My dobře víme, že vytančíme

úspěchů nejvíce při tanci,

v komisích, klubech pak za to sníme

o sladkém od vlády mazanci.

Milujem zpěvy, pivo a děvy

pro blaho našich synů a dcer

a pro úsměvy není čas hněvy

posílat do vlivných, vládních sfér.

Jsme lidé křehcí – těžko řic', nechci

frak, nebo křížek, nebo řád,

když v karakteru jsme dosti lehcí,

béře se vesele napořád.

Co vláda žádá, dá duše ráda,

za něco něco – esese,

když rána padá, shrbí se záda

a už se pak něco unese.

A zas se tančí a zas se jančí

vesele! Juché! Stále, just!

Ku předu, Franci, ku předu, Mančí,

ať žije šílený Masopust.

Žofínské sály jsou samé bály,

bacilem skákání národ jat...

ale co slz a obětí stály –

kdo, ptám se, to chce počítat?