DO TMAVÉ NOCI

Do tmavé noci jsem se dívala,

do hlubin hlubších nežli moří dna,

do hlubin hlubších, strašně vysokých,

kde hvězda k hvězdě blankyt spínala

a třásla se jak srdce neklidná

a bojácná před ranou křídel zlých!

Do tmavé noci jsem se dívala,

do tůní nocí všech: a na dně kdes

neb stropů výsosti – ach dnes, ach dnes

(jak duše v svaté chvíli zbohatne)

mi tvář se zjevila, snad boží tvář

neb lidská tvář? Ó, čelo posvátné,

já na ně kladu jako na oltář

své myšlenky, sny, nechť se promění

v slova a písně, v oblaky a v květ,

v tělo a krev... Jdou tiše vznešení

duchové životem, jak mimo svět

půlnoční hvězdy září v tajemství.

Do tmavé noci jsem se dívala,

a vůdčím světlem velcí Snové tví

se stali mně. Ó, přej mi v temnotách

a před propastmi v srdce mrákotách,

abych je milovala, vzývala...