DO ÚROVNĚ ZLA.

Kdo za tebou stál, signore,

a pomáhati čekal,

zlob upřímný ty netvore,

jenž chyby světa znáš a víš,

jen sebe sobě nezradíš,

bys nitra červa nepolekal?

Zde dlíme spolu na věži,

kde zrádný sluch tě nestřeží,

a služná Cremona jen u tvých nohou leží,

jak věrná fena v kotouči,

jíž tvůj i pokyn poroučí –

co tedy tajně jsi se tehdy tuto vztekal?

Pan Gabrino de Fondalo

nic nedbá tazatele.

V dál oko se mu upjalo,

Alp v severu jak sníh a led

by jiskrou nítil chmurný hled

mu do hanby a han a žele.

V jih mraky nízkou oblohou

se oblud sunou mátohou,

kam vlekou do rovin jen sníh a zimu strohou.

Gabrino, tyran Cremony

– jí vládni muž a zákony! –

i pěstí do těch mraků s věže hrozí směle:

„Což není dosti za léta

nám bouřek, blesků, hromů?

Vždy, sotva jaro zakvétá,

my cídíme hned mečů rez

a z líných zim nás chvátá běs:

Plať bleskem, kdo co dlužen komu!

Nám pod Alpami slunce znoj

krev vaří na svár, spor a boj,

a bude zima dlouhá, čekáš klid a pokoj –

leč tady mraky severu

nám vedou novou příšeru!

Bouř letní hubí klas, bouř zimní zhoubou stromů...

Hleď dolů s toho cimbuří!

Kdo s věže té se kloní,

mdle v očích se mu zachmuří –

jen hbitou rukou sáhnu v týl,

a na dlažbě máš pouti cíl.

Jest po výsosti tvé, jest po ní...

Kdo na světa dlí vrchole,

kdo k nebi jde v slz údole,

a bouři sije, bouří rván – – Jest ticho, klidno dole.

Pan císař Zikmund, města host,

i papež Jan – jest úcta cnost –

hleď, tuto po vánocích stáli se mnou loni.

Byl klidný den, mráz třeskutý,

vzduch jasný do průhledna.

Nač jim to? Hovor pohnutý

o Benediktu, Řehoři – –

Sněm v Kostnici smír utvoří,

buď hlava církve pouze jedna,

tří vespolná-li ochota – –

Pak císař, dvorný lichota,

klid města chválí, polohu. A dolů

jak naklání se s pavlánu

i s papežem – – Jdu na stranu,

mně rukou trhá běs, zrak v hrůzách třeštím, bledna – –

Což tehdy satan do mne vjel?

Je dolů uvrhnouti,

ať mine rozkol, církve žel!

A za císaře hladkých slov

což nerodí kde země kov

i duby nad rákos a proutí?

Pryč, vari, lestný satane!

Leč nyní bouř tam zaplane

a hrozná výčitka mně na mysli tu tane:

Proč tehdy rány dopadem

já nesklál je, byť úkladem!

Muž – pozdní lítost bez činu mě rmoutí...“

Ach smutno, trudno, vznešený:

svět, církev nejsou zdrávy,

my divochy, neb kameny.

Kdo výše jest, my dolů s ním,

kdo níže, z úcty tropí šprým,

hrá s řádu zákony a právy,

ten dole i ten nahoře.

V dní bouřných pustém úhoře

kde moudrý rozsévač, co k spasné sklizni oře?

Rve tuhá pěst, řve hlučný hlas – –

Kdo s tebou stál tu v onen čas,

tvé vida rozpaky? A neprodal ty zprávy...

Gabrino hlavou na bok hnul,

kde věžný klopí zraky,

jak náhlý blesk by rozetnul

tmu oddanosti otročí,

v níž dole hloubku nezočí,

ni nad hlavou ty temné mraky...

Pán města ve smích bezpečný:

„Mně za chléb věrně povděčný,

že na výšinách neslyší svár města věčný.

Snad ohluchnul již od zvonův!

Co ty bys tehdy činil? Mluv!“

– „I hluchý vidí výš. Já shodil bych tě taky."