DO VÍNKU DOMU ČESKÝCH PÍSNÍ V OLOMOUCI.
Moh víc dát Bůh, když řekl kdysi Čechu:
„Vše rozdal jsem a nemám věru více
než píseň tuto, chceš-li, pro potěchu;
ať jiným oštěp, mečů blyskavice
úspěchem cestu do života zlatí,
ty budeš písní světa dobývati.“ –
A bylas jiskrou, písni naše svatá,
když Zábojových strun jsi zněla rtem,
kdy objat musil nadšením brat brata
a nemoh’ být než vždycky vítězem.
A bylas hromem dunivým a náhlým,
když palcát v pěsti, na rtu žert a smích,
Tě nesl kdysi českým krajem zprahlým
voj širý bojovníků Žižkových,
kdy zdaleka se nesouc jako lvice
krys hejna už se hnala za hranice.
A perlou na rtech utkvěla jsi rudou,
ba perlou krve, českým granátem,
kdy zaplakala vlast a dlaní chudou
hledala soucit v nebi hvězdnatém.
Andělu strážci, jenž tam věrně trůní,
jenž nosil Tě vždy boží před soucit,
hled na zem českou kadidlovou vůní
a dýmem hranic dobře zůstal skryt.
Z paláců zlatých pod nizoučký poval
Tvůj svatý zvuk se, písni, přestěhoval – –
však nedozněl, ač rovnal se jen vánku...
Kouř hranic uleh, vonný dým se ztratil,
a pablesk slunce v nízkých chatek stánku
drobounkou jiskru, píseň českou, zlatil –
ne granát jeden v prosté pomněnce
shlíd anděl strážný, jejž měl Bohu nosit,
než navlečené celé růžence
rtem plápolavým soucit boží prosit...
A řekl Bůh: „Bys ke mně mohla vždycky,
když měl by stihati Tě rozbroj lidský,
buď, písni česká, věčně mezi náma,
od chvilky té svým andělem si sama!“
Tak, písni naše, cherubíne skvoucí,
jsi stala se v svých krocích všemohoucí:
kdy se rtů splyneš nadšeného Čecha,
krev do žil vře a blíže k srdci spěchá,
hruď na hruď tiskne se, a z očí sálá
k té rodné hroudě láska neskonalá.
Jaroslav s mečem ženeš vítězící,
kdo rouhá se Ti s pohrdáním v líci,
když vyštvat chce Tě od nás s vášní vzpupnou,
hned hrdě šíj nám vztyčíš neústupnou,
že ve ctný zápas, kam se staví divost,
my pošleme jen svoji obětivost,
až ve chrámě Tvém pod orlice znakem
si v náruč klesnem se planoucím zrakem,
zkad píseň srdce naše bratřící
vzlet nový dá a život Orlici.