Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,

Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,

hrst hlíny, ze které jsme kdysi vstali,

byť mocné páky od země ji rvaly,

k ní padá zpět, s ní za jedno se cítí.

V kruh jasných hvězd, jenž na obloze svítí

a zaslíbením září v pyšné dáli,

duch sám, když ruce milosrdné sňaly

mu okovy a pouta, může jíti.

Žal odvěký a lidská bída celá

a všecka bolest kotví v klamu lichém

o síle ducha, který věčně doufá

i v nemožné nanebevzetí těla,

ač omyl hrdý, jenž si příliš troufá,

a nedocenění se stává hříchem.