DOBA

Teď teprv mrtva romantismu era,

když splnily se sny a touhy jeho.

Teď vidíme, jak hnali jsme se včera

kams za přeludy světla vyžilého.

Svoboda... volnost... Dutý zvuk. A z všeho

jen zírá nuda. Vše je prosa šerá...

Žít – k čemu? Přát si – čeho? Rcete, čeho?

A bojovat? Zač? Věřit v příští? V která?

Buď předčasně anebo opožděně

nám přišlo všecko – kdo ví a kdo poví?

A co se psát dá v také času změně?

Má pravdu mládež: chytá pěkná slova

(a tu i tam i nějaký rým zloví),

a když jich hrst má, začne zase znova.