Doba si kopřivu zatkla do vlasu,

Doba si kopřivu zatkla do vlasu,

havraní skřehot v hrdlo jí vjel,

na krásné tělo neřest ocasu

a bombastický kokrhel –

ó poesie chléva a próso Parnassu!

Co dřív bylo krásným, všedním je dnes,

co víra a pravda, to nullou,

Moderna tváří nad vydulou

v ospalých očích nudy a prázdnoty směs.

Je nové doby, revoluce čas,

kořeny shnily, třeba je mladý

strom sázet, nový mísit kvas.

Třeba je v zahradu dřevní se vrátit,

růže štěpit, stavět hrady

a ne prázdnou slámu mlátit.