DOBILO SRDCE JUNÁCKÉ!

Ta zpráva k srdci jde, ta zvěst nás hroutí,

pod čelem dumavým, že zmizel duch,

jenž srdcem vroucím, Vlasti, na tvé pouti

tě provázel, tvých utrpení druh:

dobilo srdce junácké!

Dvé láskám žil, jež sluly „Čech“ a „Slovan“,

v dvě jména ta svůj zavřel všechen svět,

jak dože s mořem s nimi zasnubován,

tož Všeslovanství zříc’ se nedoved’:

dobilo srdce junácké!

V tom žil duch jeho, tvořil svoje díla

a do Evropy jako prapor vlál,

v jih, sever, slovanská kde srdce bila,

jak výzvy hranice on v dálky plál:

dobilo srdce junácké!

Sen nevysněn! a dlaň se nedopnula,

jež vztáhla se až přes šíř Evropy,

však myšlenka ta jak by duhou žhnula

a jednou Slovanstvo jí pochopí:

dobilo srdce junácké!

Nuž, spat jdi po junácku pod mohylu

a usmívej se v nesmrtelných snech,

neb přijde čas, jenž vzbudí tvůrčí sílu,

přerodit Evropy svět v Slovanech:

dobilo srdce junácké!

Ta zmládne jako v příští Spasitele,

Svobodu navždy smění za jarmo;

tvou na mohylu vděčně vavřín vstele

jak Věštci Slovanstva! – Ne nadarmo

dobilo srdce junácké!