Doboš loupežník.

Láme tamo vítr stromy?

Klapotají mlejny kdes?

Tlukou dvadcateré lomy,

Že tak hlučí les?

Netlukou to žádné lomy,

Neklapotá mlejn to kdes,

Neláme tam vítr stromy,

Že tak hlučí les:

Doboš tamo s druhy hýrá,

Táhne skrze hustý bor,

Belhaje se podepírá

Cestou na topor.

„Slyšte, bratří, milý bratří,

Kamokoli dohlédám,

Všeliký ten les mi patří,

Vši tu zemi mám.“

Sestoupil on s horní výše

Dolů do vsi od nich dál.

Kdež mu od milenky chyše

Bílý šátek vál.

A on k svým se po tři noci

Nenavracel v hustý bor,

Oni sešli se vší mocí

Dolů do vsi s hor.

Hle tu najdou ležet v doli

Doboščíka v krvi své,

Sedm ran mu v srdci bolí,

Sedm na hlavě.

A on praví: „Vrbí roste,

Kamkoli se zasadí:

Bratří! jenom žen se hrozte,

Neb vás nasadí.

Doneste mě na výšinu,

Abych před smrtí svou

Hleděl ještě v Ukrajinu

A v zem Uherskou.“

A kde Doboščíku mají

Tvoji hrob ti vykopat?

Chtělbys odpočívat v kraji,

Šelbys v horu spat?

„Nevolím já v kraji spáti,

Aniž o ty hory dbám,

Země nemůže hrob dáti

Mně a spolu vám.

Tělo moje rozsekejte

Na drobno, co píseček,

Do povětří rozmetejte

Všemu větru vděk.“

Doboši, kde nám je dlíti,

Když tě více nebude,

Na horách a v boru žíti,

Nebo v důli té?

„Není vám tu dole dlíti,

Člověk snuje v důli klam;

Na horách ni v boru žíti,

Slunce svítí tam.

Na šibenici vám pníti,

Jak těm starým stromům zde

Ve Samborské věži hníti,

Až mne nebude.“