DOBRÁK

Mé mladé časy zlé a veselé!

To bylo tenkrát... Měl jsem přítele.

Chodívali jsme spolu dva a dva

a otvírali jsme si srdce svá.

A srdce v ranních zoří požáry

zvonila o sebe jak poháry.

Krajinou nehostinnou jsem s ním šel.

Na keři růži kvést jsem uviděl.

Tu růži byl bych utrhl si rád.

Přítel mě zdržel. „Chceš ji zničit snad?“

A přítel zemřel. Když mu v rakev hřeb

zatloukali, jel jsem mu na pohřeb.

Na pohřeb šlo mu lidí tisíce.

Každý ho chválil. A já nejvíce.

Života práci lidu věnoval.

Byl dobrák. Taky zlatky půjčoval.

Prsť černá kryje tělo přítele.

Jsou jiné časy, ne tak veselé.

V dalekém kraji kdes je zahrada.

Kvete má růže nebo uvadá?

Mám v srdci plno nenávistných slov,

a někdy mě to táhne na hřbitov.

„Odházejte tu hlínu, hrobaři!

Příteli pohledět chci do tváří.“