Dobrák.

Když do škol chodil, vzdychl kantor starý

si nad tou jeho hlavou častokráte;

však že mu Pánbůh nedal do ní dary,

zas dal mu srdce – a to bylo zlaté!

A že pak zlato nejměkčím je kovem,

jak dítě měkký byl i ku ptáčeti,

žil v míru rád a neublížil slovem

a kmotrem stál už ve vsi tuctu dětí.

Měl pěkné bydlo, statek po svém otci,

sám vzdělával jej k úmoru a pádu,

vždy časně vstával, pozdě lehal k noci

a se svou ženou neměl nikdy vádu.

Žebrák měl u nich volné dvéře vždycky,

a sedlák slzel v svátek při kázání,

k čeládce vlídný, štědrý byl a lidský,

on zahřímá – a úsměvu již brání.

Když o vše přišli sestra s jeho svakem,

i s dětmi je vzal k sobě. Pak i děcko

si bratra přived’ z pohřbu s vlhkým zrakem

a pracoval a živil na svém všecko.

Tak na tom statku rostly zvolna dluhy,

nechť hospodář měl mozolnaté ruce.

No, potěš Bůh, kdo život nese tuhý! –

Dnes do vsi přišla z města exekuce.