Dobré sestry.

Hle, jak milo bez dělaných bolů,

jsou-li sestry živy v lásce spolu,

v nitru svém a v domě mají klid,

v milosti je Bůh má, ve cti lid.

Milují se dobré sestry rodné,

v každé věci upřímné a shodné;

žádná z nich se zlostně nemračí,

sestra sestru neštve ku pláči.

O večeru štědrém laškujíce obě

moudře promlouvaly samy k sobě:

„Dnešní slavný lásky Boží zjev

navždy potlač ve mně každý hněv.“

„Káže národní nám hříčka hezká

přes hlavu si házet střevíc dneska;

která začasté se hašteří,

té prý padá předkem do dveří.“

„Po Vánocích Nový Rok se blíží,

nesly bychom snad svých svárů tíži;

kde bychom se truchlé octnuly

nesvorností zlou a zlovůlí?

Odstup od nás šedá mlha hustá,

nám jen medem oplývejtež ústa;

blaha svého pilně hledejme,

ku hněvu se svésti nedejme.“

O Vánočním přeradostném svátku

obnovily slib svůj Jezulátku:

„Nikdy spor a závistivý ďas,

nerozdvojí věrné sestry nás!“

A proč vlastně moje tvář se mračí?

Proudí-li snad v žilách krev mi račí?

Bývá to jen mráčku slabý stín,

a ten zmizet musí na pokyn.

Metaly zas střevíc po večeři,

a hle pata u samých je dveří;

zase na rok spolu zůstaly,

do hádky se nikdy nedaly.