Dobře ti rozumím.

Les tmou se naplnil, v příšerné dimmense vzrůstá,

mění se tajemně – všechno je zvláštní a jiné.

Sněhové závěje bílé zřím. A noc!

Sněhové závěje: Zapadnem’, zapadnem’, brachu!

Neznáš ty cestičky, tajné ty pytláků stezky?!

Dobré je chytrým být – slyš, výstřel z dáli!

Les tmou se naplnil, a mění se a vzrůstá!

A žhavé oči v tu samotu hrozivě svítí.

– Byla to stará ta touha, ta sešlá už stářím?! –

Jak mohly vzplanouti do noci vyhaslé oči?!

– Bylo to staré a sžíravé, dávné mé záští?! –

Jak nůž by nevbodlo v změklé mé srdce?!

Dobře ti rozumím: Vlečeš mne v osidla zkázy...

Teď už mi neprchneš, vyváznout nelze ti! Nikdy!

Zapadnem’? Zapadnem’! Ale my zapadnem’ oba!