DOBŘÍ LIDÉ.

Jsou v maloměstských ulicích,

v zamlklých, chudých vesnicích.

Tam žijí. Slyší ševel vln

a každý z nich je snů svých pln.

Cos velikého denně se děje

a duše nadšená touhou se chvěje.

Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou.

Jak heroické reky zřít!

Z dálky se leskne čistý štít.

Denníky přijdou. Dobrá věc

zvítězit musí na konec.

A pod oblohou šedivou

sní s duší svojí ohnivou.

Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou.

A do zapadlých vsí jde, měst,

přes smutek pustých polních cest

náš státník. Řeč si odříká.

Lpí někdo na rtech řečníka.

A pathetických frásí proud

kdes v koutě bere vážně bloud.

Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou.

Zní potlesk, souhlas zaznívá

a státník se jen usmívá.

V tom v zástupu se před ním mih’

lesk očí naivních, vzrušených.

A pocit přišel odněkud,

je lítost to, či je to stud? –:

„Ti dobří lidé, ti tak naivní jsou,

ty dobré duše, ty tak naivní jsou! –“