DOBRO A ZLO.

Já hledám dobro, Kristus jeho jméno

a láskou dýše úsměv Jeho vlídný –

zda najdu Jej, než smrti vrátím léno

mně Bohem půjčené, svůj život bídný?

Již nejednou se ukázal mně v davu,

jenž výská, kleje, modlí se a kvílí,

já uzřel v bledé záři jeho hlavu

a cítil jsem se očištěn v té chvíli.

Já cítil, hříchů tíž jak se mne padá,

mně zdálo se, že perutě mi rostou,

že do žil vniká nová síla mladá –

a oči zřely svatou pravdu prostou.

V tom žena přišla, rudý květ v svém vlasu,

a čistý ovál tváře, skoro dětský,

šat měla velkoměstský, těsný v pasu,

vlas černé hedvábí a účes řecký.

Vše v jejím zjevu vábná křivka hadí,

jež svíjela se svůdně v každém kroku,

a na rtech úsměv, k polibku jenž svádí,

a touhy oheň hořel v černém oku.

Já cítil ženskou vůni hebké pleti –

ó, darmo čelo chladit horkou dlaní!

Pták zlověstný, hle, nad mou skrání letí...

Mně kynula – a já, ó, já šel za ní!

A divoce kdos zachechtal se v dáli,

když schvátil jsem ji v objetí svých ramen – –

Již její polibky mne na rtech pálí,

a celého mne zažeh’ pekla plamen.

Co tisknu ke hrudi, je lesklá zmije,

kol těla vine se a v tvář mně syčí –

teď divý netvor z ní se stal a vyje

a krví podlité má oči býčí...

Ó, s hrůzou prchám od něho jak štvaný

a v prsou cítím těžký balvan viny...

A nikde nezřím Tebe, Požehnaný!

Jak bídný jsem! Ó, lidé, v tvář mou sliny! –

Sám důtky výčitek jsem na se spletl

a duši svoji do krve jsem ztýral...

Hle, bílý květ zas u mé cesty zkvetl,

jenž vadl již a pod nohou Zla zmíral.

A zase uzřel jsem Jej v lidstva davu,

jenž výská, kleje, modlí se a kvílí –

On ke mně obrátil Svou svatou hlavu

a utkvěl na mně tichým zrakem chvíli.

A bylo mně jak Petru v hrozné noci;

já hořce zaplakal nad samým sebou,

že třtina jsem tu, vzdaná větrů moci,

vždy klátící se mezi zlem a Tebou...