DOBROČINNÝ PLES.

Sál hoří světly – šumí vznešeně –

jeť vrchních deset tisíc pohromadě –

protektor přibyl – vítán nadšeně –

a již se řadí páry k promenádě.

Frak leskne se jak peří havrana,

bezvadné prádlo bělostí svou svítí,

i každá pleš je jako vypraná,

že zrcadlem by věru mohla býti.

Pod pudrem svítí ženské maso mdle,

frizury bezvadně se vzhůru týčí,

šperk blýská v uších, plane na hrdle,

a zrak má naivitu holubičí.

Už prvotřídní hudba vábně zní,

po lesklých parketách se páry šinou –

toť pohodlné tance moderní,

kde těla intimně a měkce splynou.

A tančí se. Led rychle roztává,

líc rdí se, vlas se zmítá nepořádně,

v hluk roste diskretní dřív zábava

a oči žen v ní koketují vnadně.

Už čich si hledá opojivý rmut,

jímž prosytil se parfum jemně chvící:

žen zápach z podpaždí i odjinud,

pot mužů, výdech vášně hladovící.

– – – – Jde k ránu. Ale než se rozední,

hrnou se muži k šatnám v hbitém klusu,

neb zůstat v sále jako poslední

bylo by znakem plebejského vkusu.

Muž svléká se a zívá: Ku třetí

už zase táhne... Karneval je... inu,

je časem nutno přinést oběti...

dnes vyneslo to pár set pro chudinu. –

A žena obleká svou nahotu

v šat noční: Viděls ženu pana rady?!

Háv ke krku až! Smíchu bylo tu

z té starosvětské cudné maškarády!