DOBRODRUH

Po kamenité cestě zní

mé klisny podkova.

Mě žádný příkaz nevězní,

a nemám domova.

Květ pro mě barvou nehýří

v slunečně zlatých dnech,

mě s osudem noc nesmíří,

a pusto je v mých snech.

Děravá střecha není má,

píď půdy, ani ta.

Pláč dětí sluch můj nevnímá,

jich smích mě nevítá.

Mé návraty jsou bez ceny,

mě neprovází v svět

zrak ženy slzou zrosený,

a já zas nezřím zpět.

S císařským vojskem do řeže

se meč můj rozletěl,

a pod praporem papeže

pomáhal duším z těl,

kupecké republice pak

byl dobrou ochranou –

má vlastní velká bitva však

je dávno prohranou.

Hubená klisna má, i ta

co brzká kořist vran

po hroudách těžce klopýtá,

a hnis jí teče z ran.

Daleká cesta naše je,

než není nutný spěch. –

Pták pro mě v keři nepěje,

a pusto je v mých snech.