DOBRODRUH

Přijel kdysi rytíř zdáli

k lidem velké dědiny,

oči chmurným žárem plály,

hlavu kryly šediny.

Cítil se zde jako cizí –

teskný úsměv pro vše měl,

věřil ve svou slunnou vizi,

bůh ví, co v ní všechno zřel.

Měl rád stará, zlatá vína,

říkali mu trubadur,

vždy dle nálad píseň jiná,

dneska moll a zítra dur.

Kdysi v družném kruhu seděl,

šumný pohár k ústům vznes’,

mrtev klesl, slova neděl.

V nitru smutek, na rtech ples.