DOBRODRUŽNÉ DÍTĚ MLUVÍ.

Hlubokým lesem obrů, vil a náhod

se ruku v ruce tiše vydáme.

Uzříme mechy, houští, červeň jahod

a kromě známých věcí neznámé.

Míjeti budem v zalekaném chvatu

podivné ptáky, zlé a peřesté.

Též perníkovou uvidíme chatu,

a řeknou marně: Z té vy nejezte!

Co na tom je, že někdo pro nás pláče!

Cos příliš silně pudí do dálky

Růženku uzřít a snad jiné spáče.

Za nocí jasných zříš prý rusalky.

Jsou u potoka; tančí noci celé.

Sem přišly z vody na žasnoucí břeh.

Nehlasně tančí svítivé a skvělé.

A s jejich ňader stříbro kape v mech.

Pak přijde rytíř z tvrdošíjné seče,

hlav sedm uťal, které měla saň.

Krev ještě s meče zbroceného teče.

Princezna žije, usmívá se naň.

Co na tom je, že někdo pláče stále,

že zimomřivý bloudí sám a stár.

Růženky vzbudit jdeme rozespalé

a vzbudíme je: je to právo jar.

A nedbejme, že pusto je tu v lese,

že cesta nejistá a čáry na cestě.

Když lidí není, samot optáme se

po městech dálných, krásné nevěstě!

A nedbejme, že stále víc se smráká.

Sen, který přijde, hrůzu odejme.

Již dozněl krok, a zmlká klokot ptáka.

Noc... Ticho... Chladno... My však nedbejme!