DOBROU NOC!

Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,

Naplněná smrtonosnou slastí!

Tvoje krásná, klamuplná říše

Nebude již nikdy mojí vlastí!

Miloval jsem na noc vzešlé světy –

Jasné světy z jitra doplanuly.

Miloval jsem z jara krásné květy –

Bujné větry pryč je zavanuly.

A tak vše, co radosti mi neslo,

Láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!

Ještě jednou v mladosti mé kraje

Zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté;

V snů mých říši, ony stíny svaté,

Kde jsem bloudil, jako dítko hraje.

Mrtvo kolem – pustota jen pouhá.

„Vše mladosti mé uvadlo kvítí?“

„„Bez slunce květ nemá zniku, žití;

Slunce zašlo a noc byla dlouhá!““

Pláči hořce. „Proč, o slunce jasné!

An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,

Již tvá záře zase mi zahasne?!“

„„Hasne! hasne!““ ohlas odpovídá;

A již tma se kolem rozprostřela.

Chtěl jsem kvítí – noc jen slzy měla.

Teď jsem tichý; harfa bezestrunná

Zavěšena v kobce otců přešlých;

Tichý, jak v zásvitu světů vzešlých

Nade hroby noc je stříbrolunná.

Však co chová harfa v spustlém klínu?

Kdo mi tajné její žely poví? –

Kdo vyřekne a kdo ustanoví,

Co noc tichá v bledém tají stínu?

Větřík zdychne v harfy lůno duté,

A ta, ač již struny žádné nemá,

Zalká zvuky nezapomenuté!

Vzplanou noci zraky žalonosné,

Šírou zemi kryje slza němá!! –

Či ne slza? – snad jen kapky rosné!