Dobrovolník

„Hudbu novou, pivo nové,

ať se hoši veselí,

zpijou-li se, vyspějí se

ve vojenské posteli!“

Divně, divě zveselení

sedí hoši pospolu,

hulákají, proklínají,

perou džbánkem do stolu.

Divná, zběsilá to radosť,

strojena jak pro lháře,

jenom chvilkou leckde skane

pravdy slza přes tváře.

Nebylo by věru divu,

kdyby více tropili,

vždyť dnes sobě na ztracenou

volnosť bujně připili!

„Hudbu novou, pivo nové –

nemáš chuti ku vojně?

hochu bledý, hledíš jako

ve zoufalství pokojně.

Ztýraný a otrhaný,

prací vyschlý, znavený –

připij sobě, budeš mdlob svých

jedním douškem zbavený!

Miluješ snad? – jakžpak může

chudý myslet na lásku –

vyrazíš se – vykonáme

světem malou procházku!“

Mlčky bledý hoch se zase

k němé zemi zahledí,

jakby kámen měl mu říci,

o čem lidé nevědí.

„„Matičko má, nemohu už

práce více zastati,

matičko má drahá – drahá –

musíš sama zůstati!

Hladova jsi, matičko má

a tvůj syn je v chorobě –

snad se ujmou žebravé mé

matičky pak v sirobě

Dokud syn tě starou živí,

žádný chleba nepodá –

syn už churav, tobě ale

ještě krev svou zaprodá!””

Verbíř hocha pozoruje,

vidí slzu kanoucí,

vidí tvář se znovu rdící,

oko znovu planoucí.

„Novou píseň hrejte, hoši,“

ať mu hlavu napraví!

zde je zlato – nuže, připij! –“

„„Nuže, bratře, na zdraví!““