Dobrý člověk.

Vlasy mám potem spečeny k čelu,

bluza má samý olej a prach,

od sazí tváře jak černý samet

a ruce sotva že jsem jen splách –

ba nevím, nevím, mám-li dnes takto

v jizbu svou vkročit, či mám-li snad

dřív tváře svoje u řeky omýt

a v síňce jiný navléknout šat –

bych mohl ženu obejmout ještě,

než na vždy půjde na hřbitov spát –

chytit ji v náruč, přitisknout k hrudi,

poslední vřele „s bohem“ jí dát.

Naposled s námi! Krušná to chvíle,

nejkrutší ze všech za sedm let! –

Odejde odtud, nechá nás tady, –

víckrát už nikdy nepřijde zpět.

Jiný šat tedy! – A přece ne tak!

darmo jí dělat novou zas tíž!

Viděla hned by, že se dnes blíží

ta její smrtná hodinka již.

Jak léta chodím z továrny domů,

tak chci i dneska přijíti zas –

ať spatří ještě naposled, chudák,

tváře mé černé, spečený vlas.

Sami dva v té jizbě nízké,

sami dva!

Nějak se už přivírají

víčka tvá,

a to srdce, to už mlčí,

přestává už hřát.

Zůstaň ještě, vždyť já tě mám,

tolik, ženo, rád!

Ještě něco pro tebe tu,

duše, mám,

pod hlavu já svatební ti

polštář dám –

na svatebním měkkém peří

bude se ti zdát

o tvém muži, který měl tě

vždycky tolik rád.

Pohnula se na svém loži,

sáhla rukou na čelo,

zachvěla se, jak by tělem

žhavě cos jí projelo.

Otevřela modré oči,

pozvédla svůj bledý ret, –

poznal jsem, že chce mi ještě

něco, chudák, povědět.

Nahnu se k ní... V tom svou rukou

obemknula moji šíj –

chorým hlasem zašeptala:

„S bohem už – a šťastně žij!“

A pak chytla pravici mou

s vášní, chvatem horečným

a než moh’ jsem zabrániti,

přissála ji k ústům svým,

na to vtiskla na mé prsty

hubený svůj obličej

a úpěla přerývaně:

„Slitování se mnou měj. –

Odpusť mi ty těžké viny –

nemohlo to jinak být –

víš přec, kolikráte chtěli

z továrny tě propustit,

a tu tenkrát – k vůli tobě

– neb to osud sám již chtěl –

jak to mám jen, bože, říci? –

nuže, tedy ředitel

za tu cenu mrzkou, bídnou,

obměkčil přec srdce své...

Zkrátka slyš: ty naše děti –

nejsou vlastně děti tvé!“

Co to za řeč? Blouzní? Šílí?

Či by pravdou bylo snad...?

Hořký cit mne náhle schvátil,

krev se počla k hlavě hnát.

Popad jsem ji kolem pasu,

do výše ji vztekle zved

a pak nemocným tím tělem

vší silou jsem mrštil zpět.

Zasténala; – – hlava její

narazila o pelesť.

V tom mi mozkem rychle šlehlo:

„Kdo ví, zda to pravdou jest?

Vždyť už snad je pomatena,

snad ji zmámil smrti dech

a já tady, já ji vraždím

v šílených svých záchvatech.“

Ihned se k ní znovu skláním,

prosebným se hlasem ptám:

„Viď, že mými jsou ty děti

a jich otcem, – já že sám?“

Čekám napjat, co mi řekne,

co odpoví k slovům těm.

Chvíli ticho. Nazvedla se,

trpký úsměv škub jí rtem.

V tom najednou vyrazila;

„Co jsem řekla – pravda též!“

a pak klesla zpět zas v lože.

Já tu zařval: „Ha, ty lžeš!“

„Lžeš, když chceš mi namluviti,

že ty moje děti tři

nejsou krví z mojí krve,

že mi vůbec nepatří –

lež to všechno, bídácká lež, –

vždyť ji hmatám, vždyť to vím –

mluv si, co mluv, nezmateš mne,

nevěřím ti, nevěřím!“

Avšak v tutéž trudnou chvíli,

co si snažím namluvit,

že vše vlastně jinak jesti,

nový už mne chvátí cit,

ach tak horký, ach tak žhavý

a jde přímo v moji leb –

tam to pálí, jak by náhle

v čelo mi kdos vrazil hřeb.

Skrčil jsem se jako k skoku,

v tváři napjat každý sval;

zařičel jsem a už dravě

peřinu jsem s ženy rval

a pak železné své ruce

v její měkký krk jsem vryl. –

V tom však pod prsty jsem náhle

mrtvé maso ucítil...

Skočím zpět, má celá bytosť

od kořen se zachvěla...

Co se stalo? Ach už chápu!

Ona zhasla – – zemřela!

Dřív než já moh’ ztrestati ji,

smrť už řekla svoje: dosť!

Co teď dělat? – V prsou mojich

rostl žal a zoufalosť.

A já jako bez rozumu

blíže pece v zášeru

hledám se zimničním chvatem

nabroušenou sekeru.

Hle, zde leží! Hned ji zvedám

a jak ve snách palcem svým

zkouším její ostří zrádné,

ze všech stran ji prohlížím

a pak jako čímsi zpitý

bez cíle a maně jen

otevírám zvolna dvéře –

potácím se z jizby ven...

Na našem dvorečku

děti se popelí,

vemte si některé,

vemte si, chcete-li.

Ach, vy se ptáte mne,

co je to za děti,

kdo pak dnes u boha

může to věděti?

Nevím já, nevíš ty

a nikdo na světě,

z kterého keříku

poupě ti vykvete.

Dřeme se, mlčíme,

rodinu živíme,

věříme, ale nic,

ach, pranic nevíme.

Můj bože, přebože,

v té říši neznámé,

smiluj se nad námi,

co ve tmách tápáme!

Vnukni nám poznání,

vysvoboď z nesnází,

řekni nám, kdo z naší

krve přec pochází.

Ach, bože, přebože,

po leta, po věky

jak jsi nám vzdálený,

jak jsi nám daleký!

Neřekneš, nepovíš

ni slovo jediné,

ať třeba sta duší

sejde a zahyne.

Sta duší oteckých

pochybou zhnětených –

a ty přec mlčíš tam

v oblacích vzdálených.

Aspoň mi, vy lidé,

řekněte, víte-li,

jsou-li to děti mé –

co se zde popelí.

Dívám se na ty tři svoje děti,

co z písku tady hračky si mísí.

Zpytuji jejich oči a čela,

záhyby v tvářích, tahy a rysy,

srovnávám barvu kadeří jejich

s barvou svých hrubých, nahnědlých vlasů,

stopuji pohyb malých těch rukou,

naslouchám zvukům dětského hlasu,

a tak se zdá mi, že v těch všech očích,

v každém tom tahu, v každém tom hnutí

něco jak stín se cizácký mihá –

a stínem tím že – ředitel z hutí.

A znovu pátrám, znovu se mučím,

znovu se v duchu obírám se vším –

divno mi jen, že záhady této

dosud jsem ještě nikdy si nevšim’.

Teprve nyní, až po té chvíli,

co žena hrozná slova ta řekla,

jako by náhle v leb světlo vpadlo

a slupka s očí dolů se smekla.

Jeden z tří těch košiláčů

najednou mne shled’,

z písku už se ruče hrabe

a dává se v let,

běží, běží přímo ke mně,

k tatíčkovi, k tátovi – –

A mně zatím v srdci víří

vztek divoký, hladový...

Cítím, jak se už mých nohou

chytá ruček dvé

a jak dítě v kolena mi

tiskne čílko své,

slyším smích tak něžný, jasný,

plný sladké důvěry – – – –

A já zatím prsty vrývám

v tvrdý topor sekery.

A už ke mně druzí dva se

také batolí,

rozhazují ručkama si,

cestou šveholí,

najednou se rozeběhli

k tatíčkovi, k tátovi – – – –

Bože, zšílím! – jest-li teď mi

pravdu někdo nepoví!

Vlna přišla, vlna náhlá

zatopila duši mou,

mozek třeští, spánky trnou,

bolestí se prsa dmou,

ošklivosť mne chytá, jímá

nad tím hloučkem dětí tří,

z nichž prý ani jediné mi

nenáleží, nepatří, –

a pravice se sekerou

zvedá se už nad hlavu...

Jen ty oči, ty se ještě

obrací kam’s v dálavu,

jen ty ještě vzdorují mi,

jen ty ještě váhají

a jak něčím omámeny

bloudí sem tam po kraji.

V tom za plotem plaňkovitým

zrak můj náhle muže zhled,

kterak za ruku kam’s v lesy

pětileté děvče ved’.

A hned k dvojici té lačně

jako ku své naději

zrak můj žhavý připoutal se,

provázel je k aleji,

stopoval je, lepil se k nim,

jak mizeli v hustý les,

a i potom, když už zašli,

hledal je tam v šeru kdes...

A mezitím co tak shlížím,

v prsou vzteku žár mi has’

a ta ruka se sekerou

dolů se už svezla zas,

a sekera padla k zemi,

jak to možno, nevím sám...

Já jen k tomu muži s děckem

celou duši připínám.

Byl to „Vilém anarchista“

– jak ho v hutích přezděli –

člověk tichý, uzavřený

a na pohled nesmělý,

který celé dny však bádá

ve své hlavě sehnuté

o stroji, jímž stohy lidí

zničit moh’ by v minutě,

a ten člověk, jenž ničemu

na světě už nevěří,

hle, ten našel jednou večer

nemluvňátko pod keři,

nemluvňátko pohozené

a on v náruč svou je vzal,

domů odnes a tam v bídě

jako své je vychoval.

A svým celým srdcem visí

teď na onom dítěti,

jak by z jeho krve bylo,

vyšlo z jeho objetí.

A když tento anarchista,

jenž prý nemá žádný cit,

doved pro to cizé dítě

tak své srdce přetvořit –

což já teprv pro ty děti,

pro ten trojí mladý květ,

měl bych žalu mlčky snésti

a co bolu přetrpět!

Jsou-li cizí, nikdo neví,

nikdo mi to nepoví –

dost na tom, že ke mně maj’ se

jako k svému tátovi.

Což kdybych je rukou ubil

aneb vyhnal v širý svět?

Buď bych vrah byl – neb by ony

padly v propasť černých běd.

A to obé na mých prsou,

na mé hrudi stlučené

leželo by celý život

jako horstvo kamenné...

A co takto rozumuji

rozčílen a rozechvěn –

jako ve snách ze své chaty

potácím se v pole, ven.

Zatáčím do polí,

kde srdce nebolí,

kde ticho, klid...

Z dálky sem dopadá

přes hory přes lada

měsíční svit.

Stříbro se tetelí

po žitě, jeteli

jak padlý sníh...

a v srdci, v úkrytu

paprsek soucitu

v tom se mi mih’.

Mihl se, zakmitl,

ze srdce vylítl,

vzduchem se chvěl.

Pak k ženě zemřelé

pod střechu z šindele

s pozdravem spěl.

Ženo moje, ženo moje,

ať ti země těžkou není,

odpouštím ti proto z duše

všecko to tvé provinění.

Však dost tady’s vytrpěla,

strach ti stále srdce krušil,

abych před časem tvé hříchy

nevypátral, nevytušil.

A jak nemám ve svém hoři

smířit se a odpouštěti –

vždyť vše to jsi učinila

pro mne jen a pro své děti!

Pravý vinník – ředitel je

s tou svou duší černou, sprostou.

S tím se ještě vyrovnáme,

jen co děti poodrostou.

Teď mne těší, že ta smrť tě

pod křídla svá temná skryla,

dřív než moje hrubá ruka

v tvé se bílé hrdlo vryla.

Byl bych vrahem – a ty děti –

co by z nich už zítra bylo...?

Teď mne těší, že to nebe

ještě v čas tak usoudilo.

Ticho kol, mrak v kraj se žene,

plášť svůj černý roztahuje.

A v těch polích jak v mých prsou

stejně teplý větřík duje.

Domů nazpět, domů k dětem!

Mírný deštík s nebe splývá...

Slyš! Tam v lukách, někde v temnu

vesele si děvče zpívá:

„Prší, prší pomaličku,

ať mi aspoň na hlavičku

spadne kapek šedesát,

abych vlasy rozcuchané,

od milého zulíbané,

mohla sobě učesat.

Prší, prší pramaličko

na hlavu a na srdíčko,

jak by v nebi šetřili.

To víc padlo vláhy dolů,

když za humny jsme se spolu

s potěšením loučili.“

Hle, už tady rýsuje se

chalupa ta naše nízká!

Co to u vrat? Tam v tom temnu

četnický se bodák blýská.

A zde tlum i divných lidí –

vše se kvapem hrne ke mně.

V tom mně kdosi rámě stiskl:

„Zatýkám tě!“ – pravil temně.

„Proč to?“ volám rozechvěný

úžasem i náhlou mukou. – –

Na krku mé ženy našli

otisk prý mých hrubých rukou.

Marné všecko vykládání...

už mne vlna k moři žene.

S bohem, ženo, s bohem na vždy,

s bohem, děti opuštěné.