DOBRÝ HOSPODÁŘ.

V tom čase, obilí kdy dozrávalo

a dusné noci po dnech horkých klesly

do klína kraje, neklidně se spalo

všem hospodářům. Noci bylo málo,

a sotva stíny na zemi se snesly,

již na východě jitro otvíralo

obzory mlhavé. A zahřímalo

do noci často, blesklo v mracích dálných.

Tu hospodáři rychle s lože vstali,

na dvory vyšli, bouři vyhlédali.

Strach mívali, že v proudech vody kalných

i zlato s polí poplaví se k moři,

či zapáleno bleskem v brázdě shoří.

Na statcích proto oken nezavřeli

z večera, aby slyšeli, až střely

nebeské poletí a cesta žhavá

se propadne... A mnohá těžká hlava,

jež ke spánku se večer ukládala,

se ještě těžší ráno pozvedala.

Čas rychle spěl a v zrně měnila se

již sladká šťáva v mouku chuti chleba.

Zažloutla stébla. Vlčí máky v kráse

ve výhni vadly. Vody bylo třeba

do vypálených zahrad, v jetelniska;

však klasů žeň že smála se již blízka,

přáli si hospodáři suché pohody,

by svázali a svezli bez zlé nehody.

Když hospodář se s pole domů vrátil,

byl šťastnější, než vítěz nad zástupy.

Městečko jeho slunce třpyt již ztratil,

kouř hebký k snídani zval do chalupy

a oživené zahrady a dvory,

stodoly holé naplnil ruch skorý.

Ve včelínech se probudily včely,

na pastvu vonnou šumně odlétaly.

U kravínů se dívky otáčely,

s krajáči mléka hochům ubíhaly,

a málo oblečené hospodyně

volaly děti z otevřené síně.

Do kostela šly babky neduživé:

i s panem farářem jich bylo málo!

Ať věčnost počká... Pole chleby živé

hned v tomto žití štědře rozdávalo;

tož všichni zdraví hlučně k němu táhli,

do sýpky plné nedočkavě sáhli...

V ústrety hospodáři ohař pádil

a přidružil se tiše k svému pánu.

Po srsti hedvábné ho sedlák hladil

a zamyšleně vešel v domu bránu,

zahoukal přes dvůr k stáji: „Karle, hola!“

Pasáka poslal, sekáče ať svolá.

Ó, kolik paží tady již se vzpialo,

by naložilo na vůz klasů tíhu.

Ó, kolik žneček tady již se smálo

a kolik písní lásce žalovalo.

To na tisíce paží v jednom mihu,

to miliony paží v mocném zdvihu

žní bohatství na vozy nakládalo,

když slunce na zenitu slavně plálo

a líce, paže, těla ožíhalo,

že každý napiatý a zdravý sval

jak oheň plál

a člověk celý v ohni žňovém stál.

To paží obrovské se mihly miliony,

snop těžký jako nový chléb byl vonný,

jak živá odpověď na chudých vzkřek a stony,

jak hodů rajských němé slibování,

hostie bílá při obětování.

Ó kolikrát se rozzvonily zvony

a v žáru poledního usínání

padaly na zem’ požehnanou tóny.

Hospodář vstal.

Jak ve snu těžkém v kolně kosu vzal

a ubíral se nocí do rokytí.

Nic nedbaje, že spalo ještě kvítí,

pod vetchou vrbou kosu svoji koval.

Pak režná zrna v ústech rozmělňoval,

a spokojen, že moučnou příchuť cítí,

rozmachem mocným pokos zahajoval.

A v noci nejkratší již přede žněmi

hospodář, nejmladší jenž mezi všemi,

se budil často. První jeho sklizeň

mu působila nejistoty trýzeň.

Stodolu schystal a na tvrdém mlatě

povřísel kupy složil vrchovatě.

Měl obavy, že žně se nevydaří,

že pole nevydá mu v letní záři

poklady všechny, jak je otci dalo

na fůry vysoké, až zapraskalo

vždy kolo u vozu...

Povstal s lože svého

oslněn krásou zjevu radostného.

Duševním zrakem uzřel polní lány,

barevné pásy, tratící se v dáli,

zlatové klasy, vánkem kolebány

a křídlem motýlovým ovívány.

A všude jak by tajné síly spaly,

omamnou vůní květy umdlévaly.

V blankytě skřivan o vítězství pěl.

To hymnus zněl.

Již praděd kráčel těmi končinami,

lesknoucím pluhem tvrdé líchy oral;

spřežení zvonilo tu rolničkami

a sladký hlas, jenž zdál by se ti známý,

tu zněl a jásal, do daleka volal

a jeho slova někdo opakoval,

kdo schoulený byl kdesi za horami,

kdo ozvěnou, skryt v houští rokytí,

znal mluviti.

Rozeslal čeleď, která cestou pěla,

pro dvacet osob oběd schystat kázal

a spěchal na mlat... Jaká tucha skvělá

jej jímala, když povřísla tu vázal

jak dělník nejmenší. Zřel plné snopy

a sebe sama, jak se v klasech topí...

Poledne zvonilo. I vezl za čeledí

povřísla s obědem na žebřiňáku...

Přeslavný pohled! Kam jen, zasněn, hledí,

tam ve Skrzdolí, v Zadním Dlátku, v Haku

a v nekonečnu bezejmených polí

se těžkým chlebem prohýbají stoly.