DOBRÝ SADAŘ.

Dnes, kdy jsi plody obsypána

a po mateřsku laskava,

já zašel k tobě časně z rána.

Jak jitro čiře nastává,

já květnou neděli si smýšlím,

kdy po okolí vyzváněli

průvodům kolem zvonicí,

v nichž děti, jarně vonící,

košťátka jehněd prováděly.

Já tehdy vzpomněl v hlučnou návsi,

závojky družic oslněn,

zda mladý tvůj, tvůj štíhlý peň

to všechno ví – a zdali zdráv jsi,

můj strome nade všechno milý,

a běžel, tenoučkými hlasy

sledován dětské havětě,

a běžel, běžel prostovlasý

a z daleka již zdravě tě.

Ty smála jsi se bílebílá

a veselá a spanilá.

Neb všechno, cos kdy přislíbila,

tos krásně tehdy plnila:

já květy ždál, a tys je dala.

Jak po špičkách a cupotavě

sem za mnou přišla dětská hymna,

tak lehká, všechna bíledýmná –

co bylo srdci! – a co hlavě!

Zda ještě co je vyplniti

té svaté květné neděli?

Co chci, co hmatám, nedělí

již nic, neb vše se v jednom řítí.

Ó, bílých stromů bílé květy!

jak velkým štěstím splácíte mi

péči, jež sama odměnou!

Zač zpíváte mi pod větvemi

svou chválu bílerůměnnou?

Já nedbal, pravda, abys dala

mi sklizeň mnohou, jabloni.

Ne pro plody se namáhala

má péče pro tě předloni –

a přece, zlý, jsem sobě sloužil:

to dychtiv kouzla těchto květů,

jimž řekl jsem, když přišel čas:

Mé lásky nebýt, není vás.

Mně dražšími jste nežli světu!

Tys pýše mé však nezazlila.

Tys odkvetla a plody dalas.

Teď léto kloní se, jde halas

nevděčných žní, jabloni milá. – –

A mně je blaze přislíbiti:

Až budu opět o zdar díla

svou prosbu volat do nebe,

to pro tebe jen, ó ty milá,

jen pro tebe, jen pro tebe.