DOBY.

A zázraky dokvetou... Víra v ně umírá po čase...

Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen...

A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se,

svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen...

Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří,

je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti...

To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří...

A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští...

Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání,

se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci,

svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání

s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých Nocí...