Doby mládí.

Ó doby mládí, svaté doby štěstí,

vy k citu mému mluvíte tak jemně:

proč nad propastmi ukrytého scestí

vždy hvězdkou zlatou plály jste mi v temně?

Když bludic vůkol klamné svity liché

mé srdce mátly kouzlem čarujícím –

vždy ozvuk dávný vaší hudby tiché

mne chránil od nich šeptem varujícím!

A ještě nyní v blahé chvíli snění

k vám touží často moje hlava stará,

a vzpomínám vás, jako v podjeseni

pták zimomřivý uprchlého jara – –

leč bouřným tokem čas kol rychle chvátá

a vlny jeho nad vámi se věží

a do přívalu všednosti a bláta

vždy hloub se topí vaše luhy svěží!

A s každým dnem, s nímž jaro mé teď mizí

vždy víc a více pod vráskami stáří,

– pro krásy vaší shaslý démant ryzí

vždy slza jedna zarosí mi tváři...