Dobyté prapory.

Před lety jednou šel jsem zamyšlený

a hlavu plnou těžkých dum –

praporů starých byly plné stěny,

jež zdobily tu cizí museum.

Tam chlubný Němec s fádním Angličanem

kol chodil, skřipec na nose,

a krev uviděv na praporu rvaném,

v Baedekru hledal, jak vše stalo se.

Mně sevřelo to srdce, oči upna

na trofeje ty, byl bych rád

všem vrátil zpátky, co kde chátra zpupná

vyrvala z dlaní reků jedenkrát.

To stálo krev, ó mnoho, mnoho krve,

ten každý prapor z rukou těch,

co drahé bylo pro nadšení prvé,

teď cizí chátře je tu pro posměch.

A myšlénka mne bodla jako dýka,

že je to, jako život náš

když urve prapor štěstí a jím smýká

ti v blátě, prachem, až jej nepoznáš...