DOCELA TVŮJ

POJĎ se mnou, sestro, zasněženou plání,

pojď se mnou z ulic, ženo neznámá,

pojď, smutné dítě velikého města,

do bílých polí, holko z továrny,

má sestro, pojď!

Co tu je živých věcí, o kterých nevíš,

kolkolem v přírodě,

co tu je krásy, po které nežízníš,

vzrušené radosti, kterou jsi uspala

na dně srdce,

co tu je možností, které přijdou,

a o nichž ti dosud nemluvil nikdo

z těch, kteří po tobě sahali!

Pojď se mnou! Vím, jsi znavena vším,

život je bídák a hlučí a řve

a skřípe, jak kovová fabrika,

ale v polích je bílý sníh

a ticho a sen, jako po smrti.

Jednou, před lety, promluvil někdo

k dítěti o duši,

ty jsi se smála –

a teď se ti po tom obláčku stýská,

ticho chce mít svého anděla

a pohádce o slunci vychladlo srdce.

Kdyby tu v závějích alespoň hasly červené kytky!

Pojď, smutná sestro,

tvrdými slovy ti ukážu celičký vesmír,

horkými ústy ti povím jedinou krásu

a řeknu, co není a bude,

kéž bys mi uvěřila!

Bílé pole je netknutý list, chci tvůj podpis!

Vím, že věříš, že celá se zapíšeš zítřku

a podpíšeš krví.

Jak by tu přísně na bílém sněhu

a krásně hořela červená krev,

z krve kvetl bílý obláček horké páry

a z bílé víry červená bolest...!

Proč máme všichni jediné společné srdce?

Jsem, člověče, člověk a – docela tvůj!