Dohovor.

Snoubím se s tebou zase,

v tvé zelené a převelebné kráse,

matičko, věčně-věrná přírodo!

Můj vroucí dík však především buď tobě,

že zpívat ještě vím v té požehnané době,

rozmarně zlá i dobrá příhodo!

Rozhoupaly se vlny ducha mého

jak hejna labutí, když spějí k moři –

ač neví, kde dopadnou cíle svého,

přec v růžová i temná oblaka se noří.

Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe;

ten háj, ty stráně a ten potok šumný

poznávám zas; ten vzduch, co hltám v sebe,

i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se:

„Ach, kde si se nám toulal, hochu nerozumný?“

– Neptej se, a buď rád, že máš mě zase! –

tak odpovídám – a již hravým skokem

se deru po skalách, za kůzlaty se honě –

i orla v letu, stihna aspoň okem –

teď zběhnu v dol, jak bludný stín se kloně

k té vrbě truchlící nad klidným jezerem.

Ta chudák stará, ještě se tam sklání,

a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání!

Je tomu dávno – jednou tichým večerem

tu víla z vln se po ní vyšinula,

by tesknota jí chvílku pominula –

Nu ovšem po vlnách že sobě luna hrála,

a víla sladkou písní že se rozplakala.

Na břehu v rákosí tam pletlo sítě

čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě

a postrašilo vílu slovem: Milují tě. –

Však víla, žblunk, již byla pod vodou

a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou.

Ach, kdo popíše vrby leknutí,

když výkřik zaslechla – pak temné vzdechnutí,

a když pak náhle všecko ticho bylo –

když i to jezero se zvolna uhladilo.

Vytáhla od břehu se všemi kořenami

a schýlila se skorem celá nad vodami –

by vypátrala hocha, jenž jí milým byl,

co někdy vůkol ní a na ní skotačil,

i zůstala půl živá, půl již vymořena

v hledání, v smutku na vždy ponořená...

Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala

by ve mně dávné bezstarostné klouče?

a kdybych obejmul tu starou věrnou duši,

zdažby mne předhůzkou nevítala?

Raději tíše zajdu – pokradmu se louče –

vždyť jí ten smutek líp než radost sluší...

A víla? věčná škoda, že sem zpoměl o ní –

oko mi svítilo – teď náhle slze roní...

Na výsluní či vidíš toho tatrmana?

vždy sebe pamětliv a řádně usedlý

v své tůni vedl život ctný a mdlý –

ten na ní pás a proti zvykům hastrmana

ku břehům vyhoupnul mne ještě živého.

Já vztekem podoben mladému hromotluku

deru se strání na vrch, ztropím hluku,

že zděsím všecky duchy kraje klídného

a počnu házet v dol ty kusy skal,

co dosavád tu roztroušeny leží,

jak by sám Perun byl si tady v drábky hrál.

Však víla – ovšem že má chotě chromého

a zlého – ale ach, či o to mně tu běží? –

Zdá se mi, že sem tehdy lítat uměl

a celé přírodě jak soudruh porozuměl,

dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání

projíždí sluch, jak zašlé mluvy zpomínání.

Zdá se mi, že sem doma byl v té výši,

kde s orlem, s hadinou sem zdílel skrýši;

kde vůkol nás laviny rachotily;

vyhlídku měli sme tam v samé lůno hor,

pod námi vodospád, nad námi žádný tvor:

jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily,

přejasny slítly k nám, však námi polapeny

těm červům, níž – jen temny byly zůstaveny.

Sám červem teď, po jasných hvězdách toužím,

a že mi vzdálené, tak že jich nedosáhnu,

bývá mi teskno, klopotím se, soužím –

však sebevědom cíle, po němž práhnu,

nezoufám, světla že se více nedosloužím.

Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém

svých křídel tajemných v smělejší let rozpřáhnu,

bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem,

i vracím k materské se půdě, k vlhké zemi,

cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná,

nejdražší, nejbližší mi přece mezi všemi! –

I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná

(snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých

půvabným klidem krásy své mě loudí;

víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí

vždy cílem jediným! Jen skok – a budu tich...

však vím, že s mátí svou bezpečně odpočívám,

ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám.

Ne živá, mrazivá i lstná to touha byla,

proto se noha má již v skoku zarazila.

Noc má svou lunu a své víly na vodách;

tak plachý ples a rej však sluší stínům jen.

Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách,

a děkuj osudu, že není snem ten den. –

Ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění,

kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? –

Přátelé, v lůně hor až pěvce pochováte,

dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte,

kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli,

světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může;

a kdyby kolem něj se šustly plaché víly,

na místě kopřiv ať jim dáti může – růže!