DOHOVOR.

Temná noc síť jisker rozhodila v šeři,

hvězdy své ti zlaté vpletla do kadeří.

Tvoje kadeře však černější jsou noci,

nelze hvězdám zlatým jejich stíny zmoci.

Vypůjčily sobě záři od měsíce,

stříbrem obestřely čelo tvé i líce.

Svitem perleti tvá bílá ňadra skryly,

kol tvé hlavy věnec z růží vykouzlily.

Jako z pohádky jsi náhle při mně snící –

spatřil jsem tvou duši, bílou holubici.

Sněžná křídla svoje rozvírala k letu,

s nadšením se úsměv snoubil na tvém retu :

– Zakroužíme spolu přes mhy běd a žalů

tam, kde štěstí věčné, k slunci, k idealu!

V blankytu, kde hoří věků jasná vřídla,

stanem, na hvězdách svá zavěsíme křídla! ...

Děl jsem: – Proč nám hledat štěstí nad oblakem,

když k nám svítí sladce modrým děcka zrakem?

– Dolů, k zemi vrať se, moje holubice –

zde svou vesnu najdeš, domov, ne-li více...

A k mé hrudi líc tvá tulí se zas plaše:

– Jenom v srdci štěstí, tam, kde láska naše!