DOJEM.

Ještěrka by se v slunci protáhla.

Dnes jako včera hoří vše a svítí.

Nad vodou těla žárem osmahlá

zdají se volat: je to rozkoš žíti!

Vidíte plynout loďku obratnou.

Tam u břehu si nohy máchá děcko.

Proráží tunel skálu památnou.

Buďte jen klidni: člověk může všecko.

Dva milenci se k sobě přitisknou

a dvoje oči do sebe se hrouží.

Ty dvoje oči jedním zablýsknou:

Bez konce láska. Touha nedotouží.

Dům vyzdobený květy. Nemluví

veselá okna o přízraku skonu.

Zde dobře je jak děcku u chůvy.

Jas, klid je ve všem: v barvách jako tónu.

Vstup jako jindy. Jdete po schodech.

Celkový obraz k idylle je mělký.

Neslyšet výkřik, nezarazí vzdech.

Bílé a klidné ošetřovatelky.

Chodba jak jindy. Plna světla je.

A plno slunce. Chvíle je to řídká.

Pastýřská chvíle: zvučte, šalmaje!

Hledíte maně prázdná na nosítka...

Ticho jak jindy. Vše věc nevinná.

Ni maličkost se v kosmu nepohnula.

Zrak od čísla se k číslu upíná.

Hledáte maně: čtyři, šest a nula!

Jste u cíle. Tu náhle zamrazí.

Smrt jako by to ruku na Vás kladla.

Z dveří, v něž jdete, ženy vychází

a zkrvácená nesou prostěradla.

A není třeba slov ni výkladu

k té výmluvné, snad tím, že němé scéně.

Hledal jste druha, našel záhadu.

O smutek více. O život je méně.