Dojem z cest.

Smutnou plání jižních Uher

jel jsem v parném létě:

jedeš, jedeš, teskný pocit

smutku obemkne tě.

Tíživý a dusný pocit

do duše ti sedne,

není, kde bys utkvěl zrakem

v poušti nedohledné.

Jedeš, jedeš, smutno, prázno,

nikde stromu není,

celá puszta široširá

jako po vymření.

Žhavé slunce červencové

chudou trávu pálí,

bez konce a beze změny

step se táhne v dáli.

Beze zvuku, bez života,

bez stínu a vísky

s nekonečnem splývá kdesi

v mlhách obzor nízký.

Němá, hluchá, jednotvárná,

nekonečná lada:

jedeš, jedeš, smutek žhavý

v tesknou duši padá...

Díval jsem se na ty dálky

strnulé a sprahlé

a proč, nevím, oči mlhou

zalily se náhle.

Bylo mi, že zde v té poušti

po tom kraji českém,

po těch našich horách v dálce

že bych umřel steskem...