Dojem z ulice.

Za rána klidného a právě v letní čas,

kdy záře na chodník rozlévá světlo všude,

já potkal družičky, šly řadou, v slunce jas

na bílých šatečkách jim plály růže rudé...

A v tiché ulici jak dříve splýval klid,

jen špaček ozval se a v dálce vozů hřmění.

Vzduch bezem prosycen zelený vrhal svit

se stromů v šatů běl, jak šly ty děti v snění,

v jich rukou voskovic se matná chvěla žluť,

jež k melancholii mé srdce probouzely

a jaksi sevřely násilně moji hruď

v té světlé ulici, kde kroky osaměly.

Jen vítr ztlumený ulicí mrtvou táh’

v ty smutné půlkruhy a sborů matné hlasy,

v ty řady skupené před umetený práh

s vlhkými tvářemi a zčeřenými vlasy.