DOJEM

Ve vlaku hlavu rozespale kloně

půl bděl jsem, snil půl. Hovořili vedle

dva mladí commis, chechtali se časem

tím mladým, bujným, bezdůvodným smíchem.

Tu oči zavřené jsem pootevřel:

hlídačův domek před vlakem se kmitl.

V postoji stojí před ním předepsaném

stařičký hlídač, namahavě vzpřímen.

A bezdůvodně jsem se rozpomínal

na jiný kraj a dávno mrtvé lidi:

V postoji takto stával předepsaném

stařičký hlídač, namahavě vzpřímen,

v krajině horské, v které hukot řeky

utlumí hukot vlaku, který jede.

A vzpomínal jsem, jak jsem podle trati

chodíval tenkrát po pěšině úzké

i po kolejích, Filemon a Baucis

ty lidi v domku nazývala milá

a hukot řeky po ní opakoval

„Filemon, Baucis“, po nás smál se prudce...

A tolik květů rostlo po té trati

a tolik vůně bylo v našem srdci...

Tu jízda vlaku strašnou se mi zdála,

vzpomínky strašné, strašný celý život,

strašný návrat, strašné to, co bude.

Domek kdes zmizel a já hleděl v prázdno,

hlas minulosti elegicky slyše,

připomínaje sobě všechnu marnost,

a mladíci dva hovořili vedle,

historky kluzké vyprávěli sobě,

historky kluzké jednonočních lásek,

bolavé moje srdce zraňujíce

svým mladým, bujným, bezdůvodným smíchem.