DOJEM.

Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout.

Kdys – doma bylo to – my děti přišly

jsme z procházky ve hlučném veselí,

že plné schody byly nás i kuchyň.

Však vlhavý že den byl podzimní,

o zdraví naše matka pečlivá

všem zout se kázala a převléci.

Já nechtěl, ač mne ostře zábly nohy.

V tom vešla služka – zřím ji po letech –

již starší byla, velké postavy,

tvář trochu od neštovic zjizvená,

však velké měla dobré, modré oči...

Bez řeči, s lehkým v tváři úsměvem

ta klekla ke mně a přes všechen odpor

mne zula násilím, mé bosé nohy

– já cítím posud, jak se třásly zimou –

v svá zabořila měkká, zralá ňadra

až pod košili, teplem svého těla

je zahřívajíc. – Bože, co jsem cítil,

vím, že jsem ztich a že mi sladko bylo.

Proč dělala to? Taj; však pohled její

plál blaženosti vnitřní odleskem

a sladkost jeho nesu v svojí duši.

Jsou dojmy, kterých nelze zapomenout!