DOJMY A NÁLADY (I)

Květy protěží a stříbrem posívalo

chladné světlo luny tůně močálu,

po leknínech křídly andílků si hrálo –

slétli se tam dolů s nebes portálů.

Bledým zlatem světlé nebe blikotalo,

jako staré víno v čistém křišťálu,

mléčnou drahou moře světlušek se vzňalo,

večernice zlatá zřela na skálu.

Černý smrk tam stojí, ztracen, opuštěný,

jako bludná duše v davu svatých hlav –

hledí v dál, v kraj noční hledí ozářený,

větvemi kde líbá šťastnějších se dav. –

Dlouho ticho stojí. Pak se zachvěl, tmavý,

dolů slza padla na trs suché trávy.