DOJMY A NÁLADY (II)

Tma lehla v kraje rozteskněné

a měkký její vlas

tajemstvím touhy neurčené

do očí lehtá nás.

Kdes měkce v dáli zamlžené

rozlil se zvonů hlas.

A touha duši v prostor žene,

a kletba poutá zas.

Proč nezměrná mne vábí dál?

Proč zvon se v mlhách rozhoupal?

Proč do duše vzduch navál cizí?

Sny vzbudí, živé, neživé,

rozporů boly mučivé –

a v dál zas krutě mizí.