Dojmy nad starou kronikou.

Slunce praží v okenici,

paprsky sem uniká,

a je chytá na polici

uprášená kronika.

Uprášená, sestaralá,

hledá záře mladých let,

hledá časů, které znala,

kdy znal Čechy celý svět!

Léta, léta! Jak se mění!

Přijdou, létnou bez končení –

jen se hlava ohlédne,

a juž zvoní poledne.

Zvolna plujte, léta mladá,

ne tak prudce, divoce,

jako voda, která padá

shora dolů v potoce!

A když chcete odletěti

a když v dáli musíte,

ponechte mi rozmar dětí,

nad kterými letíte!

Jesti plno světla děcko,

spokojenosť má a všecko,

co nám schází později

na mohyle nadějí!

Na prst prachu na kronice,

ač je plno žití v ní,

zavede vás do Kostnice,

odkud mocný chorál zní!

Jásá to v ní, že se točí

mrtvá spousta kamenů,

září to jak jiskry očí,

hřeje teplo plamenů!

Tělo padá, mrtvo padá,

ale duše, věčně mladá,

mrakem jasně vykvétá,

ulétajíc se světa!

Roztrhejte mraky v duši,

lidské žití nečeká,

přijde konec, než kdo tuší,

za ním cesta daleká!

Polétnete k tokům svatým,

přes které se svezete,

zaplatíte světlem zlatým,

které v duši nesete!

A jen plujte, léta mladá,

v duši moji záře padá,

které nikdo nezmaří

od mladosti do stáří!