Dokonáno jest!

Děl v tvůrčí chvíli Hospodin: „chci zemi!“

jak velký pták když máchne perutěmi,

zem z hlubin věků na peřejích vod

jak zmítaný a chvějící se bod

se začla ve tmách valiti a nést;

i řekl Bůh: „to krásné jest!“

Dál Jeho hlas zněl stínů směs: „chci světlo!“

a jasem svým tmy beztvárné hned smetlo

v dno prostoru, jenž celý nesměrný

se v červánků šat halil nádherný;

to země žhavý byl a svatý křest,

i řekl Bůh: „to krásné jest!“

Tu z klína země pučelo to chvatem;

sníh liljí skvěl se růží nad šarlatem,

jak Tvůrce děl, a v řeky hlubinu

se klonil lotos a květ leknínu

i každý skály tes tu počal kvést;

a řekl Bůh: „to krásné jest!“

Luh země smál se v květech, vrch i nivy

a prázdný byl jen širý blankyt snivý;

děl Hospodin: „i tam má rozklene

moc tvůrčí k zdobě květy plamenné!“

hned slunce plálo, měsíc s druží hvězd;

i řekl Bůh: „to krásné jest!“

Že chtěl, hned písně ptáků vzduchem steskly,

hned šupin perle ve vlnách se bleskly

a život ve vesmíru vzbuzeném

pod každým listem byl a kamenem,

i v lesů hlubinách, na dlani cest;

i řekl Bůh: „to krásné jest!“

„Chci toho mít, jenž ved by rody země,

jenž obraz můj vždy Otce měl by ve mně!“

a stvořil člověka i přeskvělý

dvůr nebes celý – svaté anděly,

jenž v oblacích trůn Jeho měli nést;

i řekl Bůh: „to krásné jest!“

A svět se prostorem hnal, v stín se ztrácel,

však Bůh v sny tvůrčí znovu zas se vracel:

to nebylo, co v mysli plálo tam

těm rovno snům a toužným myšlénkám,

co od věčnosti blahem jalo hruď,

Jej nutilo říc’ tvůrčí: Buď!

Ten div chce ještě tvořit, div nad divy!...

ó chvíle svatá, ten zjev čarosnivý

zas duší Jeho jde jak před věky:

Bůh zachvěl se a vesmír bezděky

se věčnem valící v jas zahořel

a velebně hlas tvůrčí zněl:

„Buď!“ A svět v hloubí základech se třásl,

třpyt slunce, jímž den hořel, jak by hasl

před zjevem tím, jenž z hloubí věčna vstal,

a vesmír celý úžas v pouta jal,

až propuk v jásot, který v dál se nes’;

ó hymny hřmící! jaký ples!

Slyš! oblohy to moře blankytové,

ti ptáci nebes, bílí oblakové,

to jitro, v žhoucí nach jež zahoří,

i slunce v západ než se ponoří

do červánků vln, jako v lesa šer

pták ve své hnízdo v podvečer.

Slyš! měsíce zář jako sněhy skvící,

i hvězdy, jiskry z věčna tryskající;

noc jasná, jež jde v plné nádheře

proud paprsků za zlaté kadeře,

i blesk, ta struna žhavá vesmíru

vln vzdušných znící ve víru.

Slyš! země, jež se stydlivě v květ skrývá,

rdí růží se a fialkou se dívá,

ta země, která plodí strom i klas

dá dravci doupě, ptáku hnízdo zas,

jež ňadra mateřská vždy laskavá,

kdo lační jsou, všem podává.

Slyš! proud, jenž zmijí nivami se křiví,

lesk perel ohnivý, lesk moře sivý;

les země, jenž se vzpíná na skálu,

les moře na dně žhoucích korálů,

ten kraj, jenž plane v liljí lupenech

jak celý v bílých plamenech.

Slyš! vše, co žije ve výši, co žije v nízku,

ať moře ve vlnách, ať v moři písku.

Slyš! vrchy v sněhu, v květu doliny,

sráz roklí, propastí všech hlubiny;

co létá vše i co se plazí v prach,

stín miluje či jitra nach.

Hlas jejich letí, hřmí jak diví oři:

Ó květe Nazareta, sladká zoři!

ó roso milosti, ó skvoucí ráno!

a k štěstí edenu ó zlatá bráno!

Tvůj dech je sladká vůně rozmarin,

Tvář Tvoje slunce zdroj a noci stín

Ti k nohoum lehá plaše ve spěchu,

mír, štěstí vlní se v Tvém oddechu;

ó dcero nebes, Boha úsměve,

trůn Boha svaté lokte Tvé!

A výš a výš se zpěv ten mocný vzmáhal,

od země rostl, k nebesům až sáhal.

V sluch Boží sladkou harmonií zněl:

tu v zanícení dílo Své když zřel,

v Své ustál práci Bůh – ó věčná čest!

a děl pak: „Dokonáno jest!“