DOKONÁNO JEST!

Tam v hrozné hloubi kdes pod Kalvárie valem

v tmu vnořen pravěkou spí k smrti Jerusalém.

A vesmír zalknul se, jak těhoten byl hořem,

zem všecka vzdýmá se jak velkým slzí mořem.

Teď z útrob zní jí cos jak hromy rozpoutané,

v jich zvuku vzdáleném hněv archandělů plane.

Z údolí Josafat pláč temný vzduchem plove,

jak by tam úpěli nesčetní tisícové.

A věštba proroků, že „na smrt veden bude“,

jak žalu splnění se vznáší vzduchem všude.

Hlas jeden nad jiné však slyšet; – co as věští?

toť velké hoře lví – pláč Jidášův to jesti:

A z hlubin, propastí, jež kol se otvírají,

jak žalmy prastaré zní v nevystihlém taji.

V tmu Soudu smrtící se obloha již halí

a hořem bez konce, slyš! pukají se skály.

Z té tmy, v niž slunce však přec slabě tká svit denní,

pní k nebi Spasitel jak velké odpuštění...