Dokonánoť jest!

Jak divně vždy, Ó božský Trpiteli,

mou duši jímá tvojí smrti den!

Tak zdá se mi, že tichne vesmír celý,

by zaslech poslední tvůj velký sten.

Do hříchů kvílení, do útrap vzlyku,

do vzdechů štvaných pravdy mučedníků

a v odvěkých zde záhad truchlé dumy

vždy zvukem vítězství to slovo šumí:

Dokonánoť jest!

Tvá hlava svatá v smrti již se kloní,

ten povzdech tvůj však letí dál a dál;

přes pouště lidstva, tam, kde hrůza trÓní,

jak jarní větřík života by vál.

A hříšníci, jimž v hrudi peklo hoří,

a trpitelé zoufající v hoři,

hle, okřívají – žití plá v nich nové –

a jásají i lkají jejich rtové:

Dokonánoť jest!

A dál se hlaholem to slovo vznáší

přes spustlé stopy dávnověkých run

a pěje nad hroby o Mesiáši,

jenž přišel rozbit černý smrti trůn.

A přes mohyly tlících země dětí

svit zářivý jak vlídný úsměv letí

a v lůnu země, v oceanu tůni

jak triumf z dáli tlumeně to duní:

Dokonánoť jest!

A výš a výš zalétá povzdech svatý

s té země kříže, muk a okovů

nad chátry smích, nad paláce a chaty

tam k duchův oslavených domovu.

A anjelům těm dech se nad ním tají

a v dáli z temna moci pekla lkají,

a od hvězdy to k hvězdě bouřně hučí

a jako chorál věčnosti to zvučí:

Dokonánoť jest!

Ó Synu Boží, svatý reku z nebe,

jejž ctil i pohan mocně dojatý!

Kam hledím dnes, tam duch můj vidí tebe

a slyší slavný vzdech tvůj s Golgaty.

Ten všechen trud a bol mi s duše střásá,

ten v srdci mém mi pláče dnes i jásá

a vím, že jednou v posledním svém boji

se potěším tou hymnou lásky tvojí:

Dokonánoť jest!