DOKRVÁCELA

To bylo již na třetí den,

co v krvi ležela

a marně, marně čekala

na příchod anděla.

Šla slabá, útlá, v rozkvětu

za stromů hovoru.

Šla přes rokle a přes strže

tam – domů – nahoru...

Šla tklivá tak a oddaná

po cestách ztracených,

že neslyšela, v korunách

když vichr zlý se zdvih’ –

– To bylo juž na třetí den,

co v krvi ležela

a horečnýma očima

do nebe hleděla...

Na srdci tíha zabíjí.

Strom ani nehne se.

Po bouři divé těžký klid

si uleh’ v pralese.

O, po stezičkách ztracených

k ní nikdo nezbloudil,

až teprv pozdě – třetí den,

kdy neměla již sil...

Byl tulák to a citlivý,

že nad ní zaplakal:

Já miloval tě dávno již

v samotě lesů, skal –

A pak ji zvolna vyprostil,

až úzkostí se třás’:

Můj život málo ceny měl,

proč tvůj tak náhle zhas’?

Slz tisíc měla ve zracích,

když bral ji v náruč svou

a zvolna na cestu se dal

s ní chůzí klátivou.

Zrak časem ještě utkvěl v nebi,

jež dávno zněmělo.

Umřela duše. Prudkou láskou

se tělo zachvělo...

A den se chýlil ke konci...

A dokrvácela.

Pod její hlavou marně hřála

má ruka rozchvělá.

Ty oči, oči nedočkavé

a smutně zoufalé!

Ne, nemohli jim porozumět

mí tvrdí horalé!

Byla již půlnoc. Nesvítili.

Jen měsíc v oknech plál.

Však nadarmo u dveří hrubých

jsem s břemenem svým stál.

Neb uvnitř báli se a báli,

snad v žití poprvé.

Na skalních hranách rozedřely

se ruce do krve.

Snad báli se i mého hlasu,

jenž hloubku smutku měl,

a puklý zvon poplachem marným

do jejich spánku zněl –

A zase lesy, lesy, lesy,

a přísná krása hor.

S hrobem a křížkem na něm prostým

se dávám v rozhovor.

O jedné touze srdci svaté,

jež štve a pohání.

A o cestičce k nebi zlaté,

kde číhá zklamání –