DOKVÉTAJÍCÍ AKÁTY.

Lehký van větru v listí zní –

je nedaleko k poledni;

svět v moři světla leží...

Pod klenbou starých akátů

mám spoustu květů navátu,

a nové na mne sněží...

A tekou řekou, tekou dál,

po cestách tekou, stržích skal

až dolů do údolí –

a jejich vůně nasládlá

na mne i kolem napadla,

že až z ní hlava bolí...

Na cestách leží květů běl,

na cestách leží tisíc těl,

a každé touhou zmírá –

a voní, voní vůní mdlou;

pod první vrstvou jiné jsou

a suché – ode včíra...

Bez hlesu teskně padají,

nasládle voní a svadají

pro cizí krok a botu. –

Dívám se tiše v jejich pád...

Nevím, – mám plakat, či se smát –

a myslím o životu...